Přirozené rodičovství – naše cesta k výchově dětí

Když jsem poprvé držela v náručí své první dítě, svého syna, měla jsem pocit, že z celé té zamilovanosti se nedokážu ani vzpamatovat. Vnímala jsem, že se nemohu vynadívat na jeho rysy a zkoumala jsem v něm celé rodové linie našich předků. Co den to se ozval pokaždé jiný člen z jeho tváře a já tak začala uvažovat nad vším, co se kdy vlastně odehrálo..

Jak jsme se s mým drahým mužem dali dohromady, co tomu předcházelo, společné řešení i problémy, které nás neuvěřitelně posouvaly a co jich bylo. Nikdy to však mezi námi nebylo hraniční. Většina těžkostí lítala okolo nás, ale nás dva to semklo ještě více dohromady.

V prvních dnech, kdy jsem malého držela v náručí, jsem si uvědomila, jak je jeho život nepopsaným listem a byla jsem rozhodnutá mu poskytnout naprosto unikátní přístup, který bude vědomý natolik, jaká bude naše přirozenost a láska, kterou mu chceme zcela poskytnout.

Byla jsem si jistá, že nebudu chtít přistupovat k minulým výchovným metodám a „jiným vychytávkám a urychlovačům“ jen pro to, aby se poslouchalo nebo vnímalo.

Individuální přístup, který by podržel Baliho přirozenost, mi dával největší smysl. Přestala jsem se ohlížet na to, jak to dělají druzí, co by se mohlo a mělo a začala jsem naslouchat signálům svého srdce, vzájemné lásky nás třech a absolutní podpoře jedinečnosti každého z nás.

Co je dobré a šťastné pro nás tři (v té době), to je ideální. S čím jsou všichni v souladu a bez odporu, to je přirozená cesta, na které můžeme tvořit a stavět.

Vzhledem k tomu, že miluju zkoumání a učení, tak jsem během pospávání miminka začala nastudovávat knihy, které byly mainstreamově poměrně neznámé.

Uvědomila jsem si, že v momentě, kdy potřebuji rychleji emočně reagovat, se přibližuji k tendenci dávných výchovných vyjednávání a skoro by mne i tyto věty a obrazy skočily do cesty, jenže se zastavily těsně v mých ústech při nádechu a dál jsem je už nikdy nechtěla vypustit.

Díky stejnému názoru muže jsme se pustili do proměny našeho vyjadřování a vymazali jsme postupně některá slova: musíš, nesmíš, udělej, nedělej, dej pozor, spadneš, to nesmíš, to se nedělá, omluv se, půjč tu hračku a podobně. Začali jsme míň mluvit a více naslouchat, případně vysvětlovat rovnocenným způsobem.

Nerozumím větám, které pronáší někteří rodiče ve smyslu: „To je ještě malé, nerozumí tomu.“ Při představě, že někdo o nás takhle mluví si můžeme připadat, že jsme asi úplně blbí. Miminka a děti jsou malé tělem, ale velcí duší. To, že nejsou na světě dlouho tak jako my, neznamená, že jsou méně inteligentní nebo hluší.

Vzpomněla jsem si na časy, když jsem byla jako dítě a říkala jsem si: „Tak tohle svým dětem nikdy říkat nebudu.“ Jakmile mi to došlo a paměť se mi vrátila, hned jsem se zaradovala, že mne má vzpomínka ochránila a probrala.

Rozhodla jsem se pokračovat v cestě: nebudu dělat nic, jen tak. Život není jen tak. život se tvoří a žije.

V té době byla čerstvě v alternativních knihkupectvích přeložená kniha Borou Berlinger Koncept kontinua, jež vydalo nakladatelství Dharmagaia v roce 2007. Tehdy díky jejímu překladu a samozřejmě fantasticky napsanému knižnímu dílu Jean Liedloffové pronikla do české kotliny opora pro vlnu odlišně smýšlejících rodičů a jejich přístupu snad úplně ke všemu. (Doporučuji ukázky z knihy v odkazu)

Zabořila jsem se v šestinedělí s miminkem do postele a začala jsem studovat. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Nefunguji tak, že slepě následuji nové informace a zkušenosti. Všechno si potřebuji ověřit sama na svou kůži. Potřebuji rozlišovat, zkoumat, zkoušet a nechávat působit..

Jednotlivé myšlenky jsem během dne rozebírala v hlavě i s mužem nahlas a uchopovali jsme je do praxe, abychom si našli vlastní cestu, po které s Balim půjdeme. Bylo to snažší víc, než jsem si myslela. Postupem času odpadly starosti toho, co je potřeba mít, aby bylo dítě a rodiče šťastné a hlavně jsem se začala nejprve ptát sama sebe.

Možná by vás zajímaly konkrétní postupy nebo způsoby, ale to by vydalo na další články, protože toho je bezpočet, čemuž necháme otevřený prostor. Primárně jsme následovali přirozenou cestu, kterou jsme tehdy v úzké pražské skupině látkujících a šátkujících maminek začali nazývat – kontaktní rodičovství.

Paradoxně jsme zjistili, že průměrem této skupiny byli rodiče, kteří měli střední a vysoké školy, tedy mnozí intelektuálové vydávající se po cestě intuitivního žití a jednoduchého a hlubokého myšlení. Tento pojem už dnes není neznámý.. Z anglického názvu Attachment parenting původně vytvořil koncept americký pediatr William Sears.

Podporovali jsme se nejen ženy, ale právě i muži a hledali jsme přirozenost a lehkost, na kterou se poměrně nedávno zapomnělo díky „usnadnění“ života s miminkem. Nacházeli jsme ztracené principy a došlo nám, že miminko je inteligentnější víc, než jsme si mysleli.

Lidstvo si představovalo, co všechno je potřeba děti naučit, aby uměly, ale ve skutečnosti čím víc do nich pod tlakem nastrkáváme informace a snažíme se je naučit poslušnosti, kontrolovat a korigovat, dochází k tomu, že ztrácejí sami sebe a své vnitřní poslání a směřování.

Vzít si nazpět důvěru v sebe a vytvořit čistý prostor láskyplných vztahů a pravdivosti je klíčem k srdci druhého člověka a potažmo i sám k sobě.

Abyste si to uměli lépe představit, pak vás celý koncept dovede k otázkám v několika tématech, kde řešíte, co vám jako rodině vyhovuje a co ne. Je primárně založen na tom, že vy to víte nejlépe, co potřebujete vy i vaše děti. Respektujete, že každý je přesně tím ideálním rodičem ke svému dítěti skrze přístupy, jimiž vede své kroky a směřování rodiny. Není tady nic špatně. Bez hodnocení. Zkrátka vše je tak, jak má být.

Tento způsob vás vede často do absolutní přítomnosti a vy cítíte jiskru v dětských očí a láskyplný plamen ve svém srdci. Pohledy se zjemňují, zpokorňují a vy začínáte vidět lásku všude okolo, protože to dítě (miminko) je neuvěřitelně čistá bytost, která ještě teprve nedávno žila „jednou nohou v nebi a druhou na Zemi“.

Má čerstvější informace a otevřenější vnímání než my, kteří jsme trénováni na jedné straně systémem a na straně druhé přicházíme zase opět k sobě..

Podíváme se nyní na společné atributy pro kontaktní rodičovství. Pokud je neznáte, tak si dovolím na začátek pojmenovat jednu důležitou věc – jakákoliv odlišnost, kterou vůči těmto krokům cítím jako rodič je naprosto v pořádku. Každý postupuje podle svého nejlepšího možného vnímání a cítění. To je to kontaktní přirozené rodičovství.

Žádnému rodiči nelze nic vytknout, protože v konečném důsledku bylo zacházeno přesně tak, jak mělo být s nejlepším vědomím a svědomím v kontextu času, místa a okolnosti.

 

Principy kontaktního rodičovství:

Bonding – ženě je potřeba umožnit po porodu okamžitý kontakt s miminkem, který je důležitý pro jejich vztah, zdraví i potřebnou regeneraci.

Kojení – stimulace hormonů v průběhu, které pomáhají vzájemnému vztahu, soucitu, intuici a to ideálně v reakci na dítě (ne podle doporučení lékaře). Budování silného imunitního systému a zároveň důvěry a lásky. Silný imunitní systém je tvorba hranic (paralela k tělu i k životu zároveň).

Nošení dětí – budování silného vztahu a blízkosti, která doteď byla jejich součástí. Devět měsíců bylo miminko nošeno. Dítě se cítí velice bezpečně, pokud slyší matčinu vůni, srdce, kůži. Matka má zároveň volné ruce pro jakékoliv činnosti.

Svalová hmota miminka se tvoří výrazněji a často tyto děti rychleji chodí a jsou více osvalené. Skrze nošení poznávají rychleji svět i lidi okolo sebe a rozpovídávají se rychleji. Nošením se děti dostávají častěji do rukou druhých, což buduje důvěru v okolí a zastavuje závislost na matce.

Společné spaní – pokud matka spí co nejblíže svému dítěti, usnadňuje to dítěti klidné spaní a podporuje vzájemnou blízkost, která byla do porodu velice intenzivní. Odstraňují se dětské noční běsy a vyrovnává se citový deficit k matce (nikoli fyzický). Usnadňuje noční kojení, proto se vyspí pohodlně matka i dítě.

Důvěra v pláč dítěte – pláč je kontaktním prostředkem komunikace mezi matkou a dítětem. Lidé ho často chápali jako manipulativní prostředek, kterým dítě ovládá své rodiče. Pláč může být skutečně bolestný, pokud dítě cítí, že má něčeho nedostatek.

Mnohdy je pláč i úlevným prostředkem vzniklých emocí a to by pak dítě nemělo být ponecháno samotě. Laskavý rodič pozná, pokud jde o reakci na fyzikální nedostatek, případně hlubší bolest, kterou je potřeba sdílet.

Rovnováha mezi potřebami dítěte i rodičů – bezesporu důležitý moment, který ukazuje, zda se žije jen pro dítě nebo zda žijí všichni společně a nikdo nemá deficit a pocit nedostatku. Dítě by mělo být vychováváno tak, aby dělalo všechno s rodiči. Není vhodné, aby se rodiče zastavili na „svých cestách“. Dítě je schopno a ochotno dělat naprosto vše s nimi.

Možná bude potřeba „tréninkové“ zpomalení, ale rozhodně není vhodné ukončit vlastní aktivity a seberealizaci. Děti milují své rodiče a vhodnou komunikací budou těmi nejlepšími parťáky. Není třeba je odkládat nebo čekat, až to bude vhodné. Nejlepší čas je teď.

Okolí a takzvaní „cvičitelé dětí“ – jakmile začneme jinak, staneme se terčem korekce a rad zvenčí. Budeme slýchávat „nech ho vybrečet, jinak ti přeroste přes hlavu,“ „budeš skákat, jak on píská,“ „to dítě nenos, vždyť ho rozmazlíš,“ „když bude s vámi spát, tak už se ho nikdy nezbavíte,“ atd.

Důvěra vytváří hodnoty a podporuje vlastní komunikační prostředky dítěte. Vedle toho autoritářské přístupy přinesou poslušnost jiných autorit v budoucnu (i těch, které bychom jako rodiče neradi viděli). Dítě (později dospělý) bude nucen poslouchat a podvolovat se, jakmile ucítí v blízkosti jinou výraznou osobu. Už v pubertě se začnou ukazovat vlivy prvních manipulátorů, jejichž příčinu odstartovala autoritářská výchova.

 

Možná si říkáte, že to není až tak jógové téma, ale jóga je život. Jóga jsou vztahy, pospolitost, láska, kontakt v mnoha rozměrech nejen se sebou, ale s celým Veškerenstvem. A představuje celé vlastní konání, které mohu nabrat do obou dlaní a odevzdat je s díky Nejvyššímu/Životu.

Opora, která je transformovaná samotným Životem, jež mohu přečíst citlivým okem mezi řádky.

Stále jsme i my do konce života dítětem, a proto je důležité, abychom se uměli o sebe starat (nejen vnějšně), ale dokázali opečovat i „své vnitřní dítě“, což je psychoterapeutický pojem archetypu „dítěte v nás“. Proces, při kterém se skrze vlastní děti dostáváme sami k sobě a léčíme svá zranění laskavou a nenásilnou formou.

Teď je Balimu čerstvě patnáct let a každý den jsem vděčná za to, že jsme se po této cestě vydali. Vaše dítě se může stát znalcem a uštědří vám čas od času několik životních pohledů, které by vás ani nenapadly nebo rad, na které byste zrovna v té chvíli nepřišli.

Vychovávání je poskytování prostoru a udržování ohně lásky. Jdete po cestě vedle sebe.

 

Máte vlastní realizace s přirozeností v životě i výchově? Zvažovali jste nošení v šátku nebo společné spaní s dětmi? Napište mi do komentářů nebo vstupte do uzavřené facebookové skupiny JÓGOU K SEBEPOZNÁNÍ, kde je bezpečný prostor pro sdílení a další vaše otázky. 🤍

[fb_tlacitka]

Lucie Huříková
Pomáhám objevit esenci sebe samého skrze cestu jógy. Učím, jak pracovat se svým dechem, tělem a myslí, aby dopomohly k nalezení vnitřní spokojenosti, lásky a šťastného života. Má práce je posláním a štěstím zároveň – nejvíce se o sobě dokážeme naučit ve chvílích klidu a vnitřní rovnováhy.

Více o Lucii si přečtete zde

Lucie je dcera, manželka laskavého muže, matka dvou krásných duší, přítelkyně, průvodkyně, studentka překrásné školy života, která miluje jógu a cestování – nejen do různorodých koutů Matky Země, ale i po „mapě“ svého těla, což má mnohdy vlastní souvztažnost.

Je autorkou ebooku, Cesta k sobě online jógového balíčku Jógové lékárničky a provází jógou po krásných místech

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.