Naděje existuje vždy, chce to jen špetku lásky

Tak jako probíhá den, noc, příliv, odliv, nádech, výdech, tak to všechno doprovází i cykly uvnitř nás a zároveň realita života kolem, do níž jsme v automatickém režimu zapojeni. Součástí našich životů jsou principy, které my sami využíváme a následujeme.

Vše odpovídá našim vnitřním potřebám, nutkání, volání jít určitým směrem, který jsme si vybrali a neustále o tom rozhodujeme na základě našich niterných myšlenek v přítomném okamžiku. Vše, čemu dáváme přednost, se objevuje v denní realitě toho, co a v čem žijeme a co si myslíme, že je správné.

Nemožné? Pokud si stěžujeme na specifickou oblast života, pak neděláme dostatek pro to, aby se to změnilo. Místo potřeby si v sobě aktivovat roli oběti, která drmolí o bezpráví a ublížení, že život je nespravedlivý, stačí vykročit napřed tomu, co ve svém životě bytostně potřebuji a chci vidět.

Čím více se budeme zabývat negativními situacemi, lidmi a věcmi, tím více si je přinášíme do svého života i nadále.

Život neslyší „ne“. Rozlišuje hladinu (energii nebo náladu) vyjádření či nutkání uvnitř nás. A pokud se vyjadřuji o čemkoliv v negaci, podtrhuji tím budoucí situace, které mi přinesou další dávku podobného charakteru.

Vše, čím se zaobírám, vědomě podporuji a kvituji, že to přijímám a chci i do blízké budoucnosti. Nemohu se pak divit určitým i nežádoucím reakcím, které mi budoucnost přinese, protože semínko bylo vypuštěno a zaseto…

Vzpomínám si na období, kdy jsem se dokázala v sobě neuvěřitelně plácat. Byla jsem roztříštěná a hledala jsem, co se sebou podniknu. Přistupovala jsem k sobě velmi kriticky a nedokázala jsem se ocenit ani za to, co se mi skutečně povedlo. Stále toho bylo málo, očekávala jsem od sebe víc.

Nebyla jsem dost entuziastická a nebyla jsem zkrátka dost dobrá. Když mi někdo řekl, že mi to sluší, tak jsem si tisíci důvody pro sebe omluvila, že má pro dnešek skvěle nasazené růžové brýle a že vlastně hůř už ani vypadat nemůžu.

Občas jsem vysledovala, že mé reakce byly obdobné, jaké jsem slýchávala doma u své mamky, když ona reagovala například na komplimenty. Jistě si dovedete živě představit, jak v tehdejší době vypadaly odpovědi: „Jé, to sis nemusel  dělat starosti. To si přeci nezasloužím. Nemáš si dělat škodu. To ti vrátím, hned jak to bude možné..“

Jednou jsem přečetla moudrou zenovou knihu, kde bylo napsáno, abychom přistupovali k lidem, které nemůžeme vidět i slyšet a jakkoliv vystát, s velikým soucitem. Mám teď na mysli nás samotné – vztah k nám samým.

Pokud máme problém kohokoliv na naší cestě přijmout, pak je problém v tom, že nepřijímáme sami sebe nebo jsme doteď stoprocentně sami sebe nepřijali.

V knize bylo napsáno, abychom se na takového člověka dívali se soucitem, jako kdybychom přímo sledovali malé čtyřleté dítě, kde vidíte jeho ještě dětskou roztomilost a zároveň touhu vykročit do života a učit se všemu. S tímto zrakem se pojďme podívat sami na sebe. S takovým láskyplným zacházením se cítí dobře každé dítě.

A to jsou právě ta slova, která potřebujeme vyslovovat my sami a pro sebe. Zacházet se sebou s otevřenou náručí a bytostným přijetím.

Jste posli dobrých zpráv sami sobě nebo jimi můžete být, protože vše, co je uvnitř nás, je zrcadlem našich vnitřních myšlenek. Důsledkem toho všeho jsou tváře starších lidí. Vidíte to kolem sebe? Všímáte si lidí okolo vás? Buď svým způsobem života sytím pohodu, nadhled a radost, nebo zapříčiňuji nepříjemné pocity, těžké myšlenky a postupný vznik nemocí.

Co vnímáte, když otevíráte ráno oči? A s jakou náladou je večer zavíráte? Jak byste se cítili, kdyby se proměnila jedna konkrétní drobnost ve vašem dni, na kterou se budete vždy těšit?

Svět nestojí o gigantické změny, které postupně vyhasínají až zmizí. Kontinuální prací na sobě dokážeš vytvořit mnohem víc.

Hluboké základy, pevnou půdu pod nohama, díky kterým rozkvete nebe nad hlavou, nad tebou. Vítr a stín se ti schovají za zády, zbyde vyhlazené čelo a s ním i tvé vrásky, které jindy pevně přidržuješ, ale teď už nemusíš, protože zjišťuješ, že za to stojíš – sám sobě, protože jsi nositelem naděje.

Tvůj den už nikdy nebude stejný jako ten, který se rozplynul večer před spaním a zavíráš za ním oči.

Nikdy se nebudeš moci vrátit zpět do starých časů. Věci můžeš rozhýbávat jen teď.

Mohu si vybrat výměnu starého vzorce za nový.

Například vyměním chvíli strávenou s telefonem ráno po probuzení za hluboké vědomé nadechnutí a pocit vděčnosti za to, že žiji a celý den přede mnou se rázem stává nepopsanou knihou, do které si budu moct vložit vše, s čím budu v tom největším souladu a co mi přinese vlnu naplnění a uvolnění.

Mohu si zvolit jinak strávený večer, než je u mě běžně zvykem a vypnu veškerou elektroniku dříve, než ona stihne vypnout mě nebo mé vědomí.. Ten večer ve skutečnosti patří už dalšímu dni. Tím, jak ulehnu a postarám se o své vědomí, programuji obsah a hodnoty nového dne.

Je potřeba rozlišit hlasy uvnitř nás a lépe se zorientovat sám v sobě, což nepůjde bez toho, aniž bychom obraceli pozornost dovnitř.

Masivní produkce myšlenek a umění se zastavit v přítomnosti jsou velkým tématem dnešní doby. Dříve stačilo vypnout jen televizi. Dnes už nosíme veškeré informace světa pár centimetrů od svého těla a kdykoliv je zapotřebí, postačí jedním kliknutím vše otevřít a nechat vplout do svého těla i života, kde se rozehrává nelítostná hra emocí, o které jsem napsala článek tady.

Aby naše reakce byly v souladu s námi samotnými, pak potřebujeme žít sebe, nikoliv svoji kritiku.

Potřebujeme se opravdově uznat za všechno, co jsme dokázali překonat a z čeho jsme už složili onu životní zkoušku. Cesta, jak podpořit sebe sama a začít žít v souladu, vede v přijetí a aktivním vědomým posunem vpřed, který mohu podpořit ráno i večer myšlenkou vděčnosti a dalšího tvoření svého života.

Každé ráno a každý večer se rozhoduje o našem životě. Je to jako narození a smrt. Jeden i druhý je velkým závazkem pro každého z nás a není automatické mít možnost žít a dýchat. Speciálně to od nás vyžaduje proměnit vlastní přístup a vybrané zacházení.

Nové myšlenkové vzorce pro našeho vnitřního kritika:

• Oceňuji se za vše, co jsem doteď vykonal/vykonala.
• Každý den jsem dokonalý/dokonalá přesně takový/taková, jaký/jaká jsi.
• Objímám tě a podporuji neustále každý den.
• Jsi úžasný/úžasná.
• Životní růst je podpora a radost zároveň, podívej se, co všechno dokážeš.
• Mrzí tě to? Pojďme se spolu podívat na to, co se s tím dá udělat.
• Dívám se na svět laskavýma očima, mám soucit se sebou i s druhými lidmi.

Dovolme si převzít otěže do svých rukou a naučme se se sebou zacházet jako s citlivou, láskyplnou a vnímavou bytostí. Abychom se v sobě neztratili, popsala jsem devět důležitých kroků pro tělo, mysli a duši v eBooku Cesta k sobě, na kterou vás srdečně zvu.

Těším se na vaše komentáře a zprávy, které mi pomáhají tvořit dál 🤍

[fb_tlacitka]