Bolest, kterou mohu konečně nechat odejít

V minulém článku jsem se věnovala emocím a všemu, co je schované vzadu za našima očima, pokud se to nerozhodneme projevit a uvidět vně. Nyní bych chtěla otevřít jednu z nejtěžších kapitol našich životů.

Co nás však otevírá nejvíce nám samým? Co má opravdový dopad na vlastní hodnotu a sebelásku (v tom nejlepším slova smyslu)? Okamžité vyloučení bolavých myšlenek, pocitů, zkušeností, lidí a událostí ze svého těla. Vše z těchto momentů je navázaných právě na dobu minulou a ta už v této chvíli rozhodně neexistuje. Mluvím o odpuštění.

Nosíme si v sobě bolest, zášť, zlobu, vztek, křivdu a jsme přesvědčení o tom, že na to máme právo, protože nám přeci druzí lidé ublížili. To oni se k nám špatně chovali nebo způsobili tak výraznou bolest, kvůli které jsme se rozhodli, že nám stojí za to neodpustit. Proč? To se přeci nedělá takové chování, jak si to jen mohli dovolit? A často je ještě chceme vyškolit, aby si to napříště pamatovali…

Jediné, co si tím způsobujeme, je trvalý pobyt ve vlastním vězení. Pouze jedna osoba je ochotná se takto trápit a ubližovat si a tou osobou jsme my sami. My sami jsme schopni se pranýřovat a ubližovat si tímto způsobem roky. Ano, rozhodně se nám stalo od konkrétních osob nelaskavého nebo nesprávného jednání, ale nebudeme nikdy úplně šťastní, pokud si to poneseme stále v sobě.

Pamatuji si, jak jsem měla roky těžké sousto s jedním člověkem. Otevírala jsem náruč toleranci, pomoci a chtěla jsem tuto drahou osobu vyživit a dopřát jí to, co roky neměla. Byl to rodinný člen. Cítila jsem, jak moc mě potřebuje, proto jsem se rozhodla, že to za to stojí. Zrovna jsem zůstala jako jediná na blízku a nerada vidím, když se lidé trápí.

Zaujala jsem roli podporovatele a chtěla jsem jí dopřát vše, čeho se jí nedostávalo, aby ji to v životě pomohlo znovu začít a radovat se. Věděla jsem, že za ty roky, co prožívala, to opravdu stojí.

Dostali jsme se však do stádia, že tato osoba se naplnila vším hezkým a že klidná fáze našeho vztahu začala nabírat dynamiky.

Natolik pookřála, že se přestala snažit o vzájemný podporující vztah. Sklouzávala do svých nálad, stavů a nastala z její strany potřeba ovládat, manipulovat a prosazovat za každou cenu jen to své. Kvůli vnitřním pohnutkám a nekontrolovaným náladám byla ochotna zkazit třeba celou návštěvu.

Bylo jí úplně jedno, že jsme ušli společně klikatou cestu a nyní je mezi námi nastavený opravdu čistý vztah a upřímná komunikace. Místo toho najednou začala poslouchat svoji mysl a měnila krásné chvíle na základě svých nevysvětlitelných nálad. Byla díky tomu ochotná a schopná zkazit celou návštěvu a společně prožitý čas. Což bolelo nejen mě, ale i ty okolo.

Takto to probíhalo roky a roky stále dokola.

Jen se opakoval systém toho, že jsme byli chvíli u sebe, a pak jsme si k sobě složitě hledali cestu, protože dotyčná osoba si myslela, že časem „nevidění se“ nastal neutrál, který vše z ničeho nic sám o sobě vysvětlil, posunul a jelo se dál. Po několika letech jsem zjistila, že to došlo tak daleko, že nesnesu její dotyk při přivítání a že její pouhý pohled mě začíná fyzicky bolet. 

Celou dobu jsem odpouštěla a pracovala se sebou, přesto jsem se při každé podobně náročné situaci viděla opět znovu na začátku. Bylo to ubíjející. Brala jsem to jako školu a věděla jsem, že pokud to nezvládnu teď, nebude to nikdy. Čekalo by mě narážení do podobných situací, dokud bych tento moment nepřemohla a nedokončila.

Ano, mohla bych si říkat, že vše, co už na mě těžce a nekomfortně působí a je dokonce cíleně zaměřené na moji osobu, je neodpustitelné. Nebo bych mohla zůstávat v roli oběti a opakovat si: „Vy ale nevíte, co mi udělali.“ Tímto způsobem by mohla být bolest a křivda, možná přímo zahořklost, dávkována jako jed – jen však jedním směrem a to katapultace nazpět do mého srdce.

Osoba, které je nejtěžší odpustit, je ta, jež nás může nejvíce naučit.

Na naše neodpouštění je navázané i zdraví. Je doslova nemožné být zdravý a svobodný, pokud se necháváme stahovat minulostí. Ona totiž už neexistuje. Všimli jste si toho někdy?

Minulost je už dávno pryč. Nic z toho, co bylo, nejde vrátit zpátky. Možná někdo z nás může mít nastavené rovnítko mezi tím co mi bylo děláno a odpuštěním za odměnu. Například nemohu přeci odpustit, neboť tím podtrhnu to, co mi bylo nesprávně děláno. Ještě tím ukážu, že si to snad zasloužím… Znáte to?

Ano, je pravda, že se k nám nechovali správně. Je to však pryč.

Jednou z našich opravdových lekcí je pochopit, že každý dělá to nejlepší, co v tu danou chvíli může. Můžeme dělat jen tolik, na kolik máme pochopení, čeho jsme si skutečně vědomi a nebo to co plyne z našich znalostí.

Každý, kdo má tendence nehezkého zacházení tím ukazuje, že s ním v jeho dětství nebylo správně jednáno. Tady si můžeme zařadit přímé rovnítko mezi velikostí násilí a vnitřní bolestí – čím více bolesti máme v sobě, tím více a hlasitěji dokážeme okolo sebe kopat a ubližovat.

Pro správné pochopení celé situace je potřeba vzít v úvahu fakt, že kvůli nám samotným si potřebujeme uvědomit bolest toho, kdo nám ublížil.

Proč v takové situaci zůstáváme? Uvědomujeme si, kolik tím ztrácíme času a energie, když se rozhodneme tyto zkušenosti oplácet? Nefunguje to. Je to k ničemu. Největší bolest máme sami v sobě, protože vše, co pouštíme ven, se k nám vždy vrátí.

Tak tedy do praxe, ke které můžete velmi efektivně využít meditaci, kterou jsem pro vás natočila. Sedám si a vracím se k tomu poněkolikáté…

Uvolňuji se, pouštím, nechávám to plynout. Nádech a výdech. Klid, ticho.. Né, ach jo, zase to není úplné, stále tam něco cítím. Když pomyslím na dotyčnou osobu, nenechává mě to v rovnováze. Bolest, tlak, sevření. Začínám znovu. Už asi po sté. To je síla. Myslela jsem si, že to bylo dávno vyřešeno, že v tom je jasno, asi to nebylo dokončeno.

Vypouštím vše s tou největší laskavostí, pokorou k celku a osudu. Pouštím a odpouštím vše, co bylo. Tentokrát s velkým díky za vzájemnou interakci, za to že jsme tady byli jeden pro druhého. Ať už ty situace byly láskyplné, nebo přišlo hromobití. Každý, kdo nás zvedá ze židle, je opravdovým učitelem. Nastavujeme tady tvář ve skutečnosti sami sobě.

Pojďme to vězení společně zahodit a jít vstříc zářivým budoucím okamžikům. Odpustit totiž vždy neznamená že se máme s dotyčnou osobou vodit za ruce a chtít po odpuštění, aby bylo vše jako dřív. Odpuštění je finální řešení toho, že chci a potřebuji vyjít z vězení minulosti a jdu do bezpečného a rozzářeného života. Naplno.

Díky tomu, že k sobě chovám úctu, se mohu snadno povznést nad starou situaci. Hlavní práce na odpuštění se totiž odehrává v našich srdcích. Nejvíce je v konečném důsledku potřeba odpustit sám sobě..

Nádech a výdech. Nechávám všechnu tu tvrdost, kterou s sebou nosím, jsem k sobě laskavá/laskavý. Odpouštím všem i sám sobě.

Co cítím za zavřenýma očima, vnímám i za otevřenýma očima. Vše se děje pro mě ne proti mně. Vše je v tom nejlepším světle.

Poznáváte se v tom? Máte vlastní realizace? Napište mi. Pomůžete mi díky tomu i v dalších tématech, které pro vás postupně připravuji.

[fb_tlacitka]