Přestali jste snít velké věci?

Už se nedějí ty kouzelné momenty, které jsme mívali v dětství? Pamatujete si, jak jsme se jako malé děti zasekávali v představách?

Možná jsme už nebyli malými dětmi a vydrželo nám to třeba do puberty. Pamatujete si sebe, když jste sami cestovali vlakem nebo autobusem a dívali se z okna a jednoduše pluli s myšlenkami?

Vytvářeli jste v představách přesně ty situace, které jste chtěli ve svých životech vidět? Vzpomínáte? Opakovaně jste přehrávali to, co bylo milé a v čem jste se cítili krásně. To, co bylo pro vás významné a neopakovatelné. Znovu jste prožívali emoce, které s tím byly spojené a klidně opakovaně jste přehrávali celé situace?

Ta volnost. Ta úžasná možnost prožít naplno každý detail, při kterém jsme se díky své představě a fantazii dostali tak opravdově až do skutečných situací..

Tímto způsobem jsme si začali servírovat přesně podobné a možná i stejné momenty do našeho života. S kratším odstupem času k nám přicházelo ve vlnách přesně to, po čem jsme toužili. Právě to všechno, co bylo v našich vizích včetně prožitků, které naše představy oživovaly.

Jen později nastala změna.. Něco se přerušilo. Něco se velmi změnilo. Začali jsme se ztrácet v čase a přítomnost byla ta tam. Přítomnost, ve které jsme volali naše vize a vnímali, kam je možné je nechat rozvinout, kudy jim dovolit jít, abychom byli šťastní, což jsme v té chvíli také prožívali. Tu ryzost přítomného okamžiku a opravdovost, se kterou jsme ten čistý moment přijali za své.

Přesně jsme znali cestu. Uvědomovali jsme si to spojení – se světem, se sebou, s tím, co nás vede a přesahuje. Věděli jsme, že si potřebujeme počkat na pravý čas, proto jsme mu důvěřovali a nechali ho, aby přišel.

Jenže všechno se začalo rozbíhat neuvěřitelným tempem.

První osobní konfrontace nás, našich potřeb, snů, plánů, směřování a hlavně žití toho, co doopravdy jsme, nás samotných se sebou v kontrastu celého světa okolo. Dospělost, ve které to zřejmě má vypadat v jasných konturách. Vždyť všichni umí poradit! A hlavně – všichni už to zažili, proto „nech si říct,“ „já jsem ti to říkal,“ „taky to jednou zjistíš,“ „počkej, jednou mi dáš za pravdu.“

Společnost, v níž jsme vyrostli a vystudovali. Rodina, jež očekávala, že budeme tím nebo onou a nejlépe vším, čehož nikdo z nich nedosáhl. Každý měl o nás představu a pokud jsme neprosadili skrze všechen odpor sami sebe, pak jsme prolétli touto namáhavou černou dírou, která nás od sebe dokázala definitivně oddělit.

A teď to začalo..

Vzpomínáte, jak jsme se chtěli zařadit do tohoto „dospělého“ světa?

Potřeba upevnit identitu a najít se v té nové roli? Jsme přeci dospělí a dospělí nosí to a chovají se takto. Přeci nechceme být už jako malé děti nebo vrstevníci, kteří nevědí, kam směřují.. Na rozdíl od nich my víme velice přesně a víme i to, co se má a nemá a hlavně to, co by se nemělo… ach. Bolest začíná… a nikdo by nečekal, že bude tak hlubokosáhlá.

„Prosím pěkně…nakresli mi beránka…“

„Cože?“

„Nakresli mi beránka…“

(…)

„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.“

Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej mého malého soudce rozzářil.

„Právě tak jsem to chtěl! Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?“

(…)

A ty myslíš, že květiny…“

„Ale kdepak! Já nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“

Podíval se na mne užasle.

„Na vážné věci!“

Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál

hrozně ošklivý.

„Mluvíš jako ti dospělí!“

To mě trochu zahanbilo. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady…Všechno

pomícháš!“

 

Malý princ, Antoine de Saint-Exupéry

 

Nahořklost. Stíny situací, které nepřináší radost, spokojenost, nadšení. No jo, už nejsem dítě… To je život, přeci! Na červenou se stojí a jedna plus dvě jsou tři. Dospělí chodí do práce a děti do školky. A když jsi nemocný, musíš jít k lékaři.

Vytrácí se lesk v očích a i na listech trávy nebo při třepetavých pohybech listů topolu, když se zvedne vítr. Mizí zvuk včel a cvrkot cvrčků v travnatých pláních. Ztrácí se i šum lesů a hladivé paprsky na obličeji, když se stočíš čelem k větru a ten si jen pohrává s mraky, které přerušovaným signálem rozkrývají slunce.

Mizí lehkost, spokojenost a živost. A všechny stíny padají přes cestu přímo před tebe. Zmizel i ten malý princ… spolu s pevnými deskami od knížky. Pohádky nejsou pro dospělé.

Co z toho? Potřeba se zase zvednout a jít do práce, a pak do nové večerní školy. Možná bude lepší si najít ještě nějakou brigádu, protože ta škola je čím dál tím dražší. Je toho tolik. Někdy není možné usnout. To přeci tak dospělí mívají..

Nejde to však teď vzdát, ten papír ze školy je potřeba, takže co zbývá? No, asi se výsledné profesi člověk věnovat nebude, ale „musí“ se to dokončit. Co by tomu řekli rodiče? Už tak moc nerozumí a ještě tohle. Dědeček chtěl být vždycky veterinářem. Než odejde, chci mu ten sen splnit..

A mnoho dalších podobných scénářů.

To je tak ubíjející..

Už dost, stačilo. Tohle nevede nikam, jen na planetu bolesti, strachu, nemocí a bezmoci.

Z toho dospělého života se stal začarovaný kruh. Kolotoč, který zní jako flašinet. Jen co vystoupíš, už zase potřebuješ nastoupit. Klopýtáš sám o sebe a jediné, co prožíváš, jsou občasné světlé chvilky v záplavě toho: Musíš, nesmíš, udělej, nedělej, nech mě být, teď ne, až příště, to nemůžu a to nikdy nedokážu..

Komu to říkáme? Sami se držíme ve vězení, ze kterého se prý nedá vystoupit. Kdo o tom rozhodl?

Probíráme se z agónie a zjišťujeme, že jestli teď nic rychle neuděláme, tak se všechno i s námi sesype jako domek z karet. Jenže… my jsme si to takhle celou dobu přáli. Stačilo vystoupit z kolotoče, ale my jsme si vybrali cestu v kruhu a postupně možná i na křídlech turbíny, než jsme se rozhodli jednat a zastavili to celé divadlo.

Co teď?

Diváci čekají. Herci stojí. Nikdo neví, co bude dál?

Vidíš ty kapky rosy na stéblech, jak se třpytí jako malé krystalky ledu? Slyšíš švitoření v hnízdech na stromech a roztomilé mihotání lístků topolu? Podívej, vítr už není tak silný. Rozehnal všechny mraky kolem slunce a ty se můžeš za ním už jen pousmát. Cítíš, jak tě teplo hladí po obličeji? Jste tak daleko a přitom tak blízko. Vidíš, všechny stíny padly za tebe.

Ty kouzelné momenty jsme přestali vnímat a žít. Zůstávali jsme v povinnostech a ustarání, vraceli jsme se celou svou bytostí k minulosti a nerespektovali přítomnost ani vnitřní hlas. Naše myšlenky, pocity a vize jsme věnovali rozuzlení naší situace, která vznikla na popud jiných.

Sklouzávali jsme do trápení druhých a otevírali opakované rány bez toho, aniž bychom je vyčistili jednou provždy a čistě zalepili. Právě do této otevřené rány jsme byli opakovaně ochotni vstupovat a vyplivávat tu bolest okolo sebe, čímž jsme se rozhodli, že si ji přeneseme opět do budoucnosti. A že to jsme nechtěli? Na co myslíš, tam jde přeci energie..?

Role ublížení utváří tutéž situaci v budoucnosti. Prožíváš ji v určitém čase soustředěnými myšlenkami a emocemi. Vnímáš ji v obrazech a uplynulých chvílích a událostech. Nenapadne tě, že tím vším utváříš svoji budoucnost?

Z této chvilky procitneš vlivem času a posléze zapomeneš, že se to v tobě odehrálo nebo znovuotevřelo. O pár dní či měsíců později tě zastaví naprosto stejná bolest a to v momentě, kdy bylo před pár minutami ještě všechno v pořádku. Jak je to možné?

Ztotožňování se s něčím, co ve skutečnosti nejsem a lpění na věcech, lidech, postavení, spravedlnosti bez odevzdání se, že to všechno je v procesu a stačí, když vložím maximální pozornost jen sám k sobě. Bez hodnocení okolí, okolností nebo co by, kdyby..

Protože tím se zase roztáčí kolo dál a vše je vybaveno odstředivou, ale i dostředivou silou. Akcí a reakcí.

Buďme tou změnou, kterou chceme v životě vidět. Dovolme si žít ten laskavý a bezpečný svět, do kterého se naše děti usmívají a bezpečně po něm natahují své ruce.

Vše, co vytvářím ve své hlavě (v myšlenkách, obrazech) a ve svém srdci (emocích), se připravuje na to, že nám to vstoupí do života. Proto mějme laskavé myšlenky, obětavé vize plné dobrodružství, jež chceme zažívat a co nám přináší spokojenost, doširoka otevřené oči a srdce plné lásky pro každého, kdo to bude potřebovat. Teď, teď, teď. Každou vteřinou. Každým svým krokem, pohledem a pohybem. Tělo a mysl si zvykne, dej tomu čas.

Žijme své sny a své poslání, jako by to už bylo. Stačí jen u sebe v prožitku okamžitě zaměnit bolest v radost a štěstí. Je to celé o tom, kdo se dívá, a o tom, jak se dívá..

Ty nejdůležitější momenty se dějí právě teď. Přímo nyní můžeš zažívat to nejlepší, co tě v životě potkalo – vybíráš ze dvou cest a rozhoduješ se o celém svém směřování.

Držím pěsti, ať se Ti daří.

🤍

[fb_tlacitka]