V životě je možné zažít vše – naše domácí škola

Je vůbec normální nechodit do školy? Domácí škola? No to nemyslíte vážně, vždyť bude dětem chybět kolektiv a kamarádi, to jim nemůžete udělat!

Člověk by neřekl, že pokud se rozhoduje pro nějakou „jinakost“, že to s sebou přinese určitý stupeň diskriminace, nemluvě o množství nevyžádaných rad i názorů. Což vše poznáte, až když se pro to rozhodnete a začnete to žít. Do té doby by vás to ani nenapadlo.

Kdysi jsme dostávali podobné otázky, a přitom nám naše rozhodnutí přišlo tak přirozené. Ostatní z toho byli vykolejení, co se to chystáme udělat, ale nám to vyplynulo jednoduše přirozeně – pravdou je, že to předem skutečně plánované nebylo, jen jsme se nechali vést a sledovali cestu života mezi řádky tím, že jsme naráželi na situace, které nás dovedly k tomuto rozhodnutí..

Představte si školu, jejíž učebnou je celý svět kolem nás a záleží pouze na nás, do jakého koutu vstoupíme a co v něm otevřeme. Než se k němu ale dostaneme, potřebujeme najít v sobě ty dveře…

V domácím prostředí, kde probíhá a pramení celý bezpečný dětský svět a přirozené zkoumání a doslova hltání informací malého človíčka, není nic zvláštního, že přijde čas, kdy se sami rozhodnete v něčem takto už velmi plynulém a navazujícím pokračovat.

Pro dítě je naprosto přirozené, že se od začátku svého života učí a vzdělává. Jen co vykoukne na svět, hned s lehkostí posouvá své hranice a limity. Pracuje se svým tělem a učí se ho ovládat. Zjišťuje, jak vypadá práce s hlasem, dotykem a všemi smysly, vstupuje s velikou nadějí a radostí do jiskřivého života, který je tady pro něj připravený.

Jenže školkou a první třídou se stane něco, řekněme, na první pohled neobvyklého. Z toho přirozeného učení nám krystalizuje jakýsi společenský nešvar, který před nás staví dítě jako neforemnou a těžkopádnou bytost, která potřebuje kontrolu, směr a pro jistotu i autoritu.

Nenapadne nás, že jsme u něho už dávno neleželi a nevysvětlovali jsme mu, jak se „pasou koníčci“ na břiše tak, aby to samo zvládlo a naučilo se držet hlavičku a osvalovat své tělo, které postupem času začne snadněji chodit. Neučili jsme ho, jak se udělá první krok nebo jak se dokáže posadit.

Jen si představte sami sebe, jak to předvádíte. Ležíte s ním na břiše a motivujete dítě, aby to po vás opakovalo a zdůrazňujete, jak je to nejlepší a nejúčinnější. Dáváte zpětnou vazbu o tom, jak se převaluje správně a jak je to špatně. Usměvné, co?

Jenže později přijde ta chvíle, kdy přestáváme důvěřovat přirozenému procesu, kterým je ono dítě naplněno až po okraj a kdy samo s tou největší zvídavostí pokračuje v učení s plnou pozorností. V tento moment to všechno zpochybníme a vedeme ho umělým způsobem pryč z jeho vlastního vnímání a směřování skrze intuici, instinkt a sebedůvěru.

V tuto chvíli se už začínáme mísit do hry s větší vervou a vedeme dítko chtě nechtě naším směrem místo toho, abychom ho na sto procent zásobili bezpodmínečnou láskou, podporou a důvěrou, kterou mělo doteď a se kterou všechno hravě zvládalo.

Náš vztah přetáčíme do obchodního jednání a společenského vyjednávání, kdy začínáme slovně tahat za provázky různými metodami, které, pokud nám nevyjdou, měníme za slovní manipulaci zpočátku toho nejjemnějšího stupně, jež se snadno rozvíří nejen do našeho vzájemného vztahu, ale i do života budoucího dospělého jedince.

Nezapomenu na to, jak jsem často poslouchala: „No, ty budeš mít velký problém je pustit do života, kdy si na ně tolik zvykáš, podívej se, jak jste moc spolu.“ V té době jsem na to neměla co říci, protože jsem z toho neměla žádnou zkušenost, ale teď už začínám tušit, jaký to mělo dopad.

Díky naplněným a naplno využitým společným chvilkám, které jsme mohli se svými dětmi prožít, je dokážeme snadněji vypustit do proudu života, který si odnese jejich samostatnost s sebou do míst, po kterých už ony samy budou nejvíce toužit. Vypustit bez lítosti, smutku, obav, kdybychom jim náhodou něco neřekli nebo nepředali.

Tolik jsme si užili jejich přítomnosti a zážitků s nimi, že už teď dokážu říct, že mě zahřívá spokojený pocit toho, že pro společné chvíle už nešlo udělat víc a mohli jsme je naplno využít.

Na druhou stranu bych ráda pojmenovala jednu věc, že domácí škola je o přístupu.

O jiném vnímaní komunikace, respektu a oboustranného obohacování. Domácí přístup je o chápání jeden druhého a vzájemné symbióze všech ve prospěch zdravé, láskyplné a pevné rodiny.

A také je tady ještě něco, je mnoho dětí, které si přišly pro zkušenosti ve školním prezenčním kolektivu a procesu, a proto jsou opravdu šťastné ve školách. My však můžeme právě kontakt a vzájemný růst posunout a podpořit o stupeň dál, což tkví přímo v tom přístupu a v laskavé komunikaci, kterou si vzájemně nastavujeme.

„Všude dobře, doma nejlíp“ – to doma, kde je teplý krb, láska, opora a podpora i pro to dělat chyby a nebát se jich, protože tě za to nikdo nebude trestat a nebude ti ubližovat. Dítě samo si je veškerých pochybeních zcela vědomo, pokud je vychováváno v otevřeném vztahu, kde je prostor pro chyby i pro vítězství oboustranně, tedy nejen našich dětí, ale i nás rodičů.

Ale zpět k nám..

Když jsme se vraceli do rodných končin, tak jsme přemýšleli, jak budeme pokračovat a jakou variantu zvolíme, když dojde na téma první třídy. Naše vlastní stanovisko postupně nabralo jasnější kontury – přizpůsobit řešení zdravému pohledu na svět tak, aby nám to dávalo smysl a radost ze života a bylo to zároveň tou nejlepší variantou pro nás čtyři.

Vzhledem k tomu že čas postoupil a došlo k zařazení do školy a do první třídy, tak se tím vykrystalizovalo dynamicky vše, co zůstávalo jen v našich otázkách, které jsme si s mužem kladli celou dobu.

Uvědomili jsme si, že pokud je už teď napřed a začíná číst, počítá, čte hodiny, tak bude mít rychleji hotová cvičení v hodině a tím pádem začne přirozeně „zlobit“. Nazývám to tak, jak s touto terminologií je nakládáno.

Za mě je zlobení pouze variantou, při které má dítě vše hotovo a už to nemůže samo se sebou vydržet, což se projevuje na vnější pohled přemírou aktivity a potřebou změnit prostředí. Mít možnost se projít, protáhnout, posadit se třeba jinam, než na židli – zkrátka potřeba změny aktivity, tvaru těla, výměna statiky za dynamiku aj.

Tohle všechno není v běžné škole většinou možné. Tam jsou jasně daná pravidla poslušnosti, která má dodržovat každý jedinec, rodič případně na upomenutí dovysvětlí a učitel eventuálně výrazněji zkoriguje.

Ale jak to máme my dospělí, když sedíme někde, kde to není zrovna vyvážené a trápíme se posloucháním výkladu, přednášky nebo vyprávění, které nám není podáno stravitelným a otevřeným způsobem?

Vzpomeňte si na sebe, kdybyste měli na něčem podobném zůstat a poslouchat čtyřicet pět minut. Jak se budete cítit? Vydržíte to?

Ano, z hlediska slušnosti si vyjasníme, že je potřeba to vydržet. Jenže my tohle opakujeme i svým dětem, když chodí do škol: „Tak to prosím tě vydrž,“ „to musíš přežít, já to taky musel vydržet.“

Všichni drží, zadržují, zasypávají se vším možným, hlavně aby to bylo přijatelné pro okolí, a pak to jednoho dne bouchne jako na minovém poli – rozsype se zdraví, vztahy, hodnoty, psychika, duševno a zkrátka člověk určitým „zkolabuje“ z toho neustálého nátlaku.

Je to na zamyšlení..

Obě mé děti jsou zároveň srpnové, proto by bývaly byly jedni z nejmladších a klidně bychom mohli požádat o odklad, na který měly nárok, jenže co s těmi vědomostmi, které měly, když se četla písmenka nebo počítaly?

Všechny děti bez rozdílu jsou jako houby. Jen jim řeknete a ukážete, co a jak a ony to okamžitě uvádí do praxe. Děti jsou přirozeně schopné jít vpřed a zacílit přesně na to, co je naplňuje a co jim dává největší smysl (pozn. pokud to není, pak je tady evidentní vliv prostředí a téma vlastního sebevědomí dítěte)

Dnešní univerzalita a plošnost nemusí vyhovovat každému.

Je to obdobné, jako kdyby někdo po nás dospělácích chtěl sednout na zadek a hodiny poslouchat, interagovat na vyžádání, hlavně nezlobit, nevykřikovat, hloupě se nesmát nebo netvářit a nejlépe být takovým „nástrojem“, který odpovídá hbitě a vhodně, je-li tázán. Zkuste si to živě představit, abyste si stoupnuli celou svou představou do takové situace. Jak vám bude?

Představte si sami, že tohle máte vydržet – s veškerou úctou k našim učitelům, lektorům, pedagogům a profesorům, a ti to myslí opravdu od srdce, neboť dělají to, co mohou nejlépe a co je v jejich silách.

Systém kooperace v plné třídě dětí, kde jsou všichni uspořádáni do zasedacího pořádku, je skutečně velmi náročnou představou pro obě strany. Ostatně sami jsme to všichni zažili a málokdo vzpomíná na tyto chvíle uvolněně a bez vnitřní zátěže.

Na druhou stranu je velmi náročná úloha učitele, který je pod množstvím studijního materiálu nucen naporcovat tyto velké stohy probírané látky tak, aby je částečně natrávené dostal do každého žáka, který si má s tím daným množstvím poradit natolik, aby byl schopen ho prakticky uchopit a při dalším testu nebo zkoušení zvládl odprezentovat, jak ta daná problematika funguje.

Tento systém je všemožně náročný už na samém počátku u učitele, který se snaží popasovat s náladou třídy tak, aby „naporcovaný slon“ prošel každým žákem natolik dobře, že v co největším množství uvízne uvnitř každého a zakoření tam. Toto nese velkou tíhu pro učitele na jedné straně, a pro žáka na straně druhé.

Platí tady, že čím menší je rozměr posluchačů, tím větší je opravdová a zvídavá zpětná vazba, která obdaruje učitele zájmem, na který on čeká, a tím se rozbíhá vzájemné obohacování se, kdy dojde i na životní příklady, zkušenosti, praktičnost a lásku, která je kořením života.

Vzhledem ke kooperaci s menším množstvím žáků ve třídě se stává skupina snáze zvládatelnou a učení se tak může přemístit i na jiné prostory, než je jen běžná školní třída, například přilehlá zahrada, výuka procházkou, praktické zkoumání a osahávání tématu v terénu – tedy výuka, která podá látku skrze zkušenost a ji snadno dopraví všemi smysly dovnitř, aby se stihly zároveň ukotvit.

Jde nám přeci o děti?

Tyto body vnuknuli rodičům a mnohým učitelům nápad a potřebu založit vlastní školu, kde budou zachované přirozeně respektující podmínky a zdravé prostředí jak pro učitele, tak i pro žáka. V jedné z takových škol byly přezkušované naše děti.

Výuka, která podá látku skrze zkušenost, ji snadno dopraví všemi smysly dovnitř.

Jedinou nevýhodou bylo, že ta škola je opravdu daleko. Vzpomínám si, jak se jim ze školy nechtělo domů a byly nadšené z přístupu učitelů i ostatních kamarádů, na které se vždycky těšily. Do této školy by v případě logistické dostupnosti chodily nejraději prezenčně.

Dalším důležitým bodem, je práce s pamětí. Mnoho z nás (a to nemluvě o dětech) ani neví, jak funguje naše paměť.

Využíváme k tomu obrazotvornost, pamatujeme si text, rozpomínáme se na úrovni vjemů, pocitů, barev, zvuků nebo potřebujeme k pomatování si pohyb? Ona totiž obrazotvornost, zvuk a pohyb hrají v procesu paměti důležitou roli a společně mohou ovlivnit různé aspekty našeho pamatování.

Pro lepší přehled rozepisuji šest tipů možné paměti, o které se můžeme opřít:

1. Senzorická paměť 💡: Tato forma paměti zachycuje informace ze smyslových vjemů, včetně těch vizuálních (obrazy), sluchových (zvuky) a hmatových (pohyby a dotek). Informace vstupují do senzorické paměti prostřednictvím těchto smyslových kanálů, a to je prvním krokem v procesu paměti.
2. Vizualizační paměť 💡: Schopnost vizualizovat nebo vytvářet mentální obrazy je klíčová pro mnoho aspektů paměti. Vizualizace může pomoci lidem pamatovat si informace, jako jsou obličeje, místa nebo vztahy mezi objekty. Když si něco vizualizujeme, může to usnadnit uchování a následné vybavování si informací.
3. Akustická paměť 💡: Zvukové prvky, jako jsou slova nebo zvuky, hrají klíčovou roli v krátkodobé paměti, kde jsou uloženy zvuky nebo slova, která slyšíme. To je důležité například při opakování slov nebo čísel nahlas pro krátkodobé uchování.
4. Pohybová paměť 💡: Pohybová paměť je spojena s uchováváním dovedností a pohybových vzorů. Je to důležité pro ukládání dovedností, jako je jízda na kole, hraní na hudební nástroj nebo sportovní výkony. Motorické paměti jsou často implicitní a provádí se rutinně.
5. Epizodická paměť a paměť na místa 💡: Vizualizace a hmatové vjemy získané ze zkušeností hrají klíčovou roli v epizodické paměti, která se týká pamatování konkrétních událostí a zážitků. Lidé často spojují své vzpomínky na místa, události a lidi s vizuálními a hmatovými dojmy.
6. Senzorimotorická paměť 💡: Senzorimotorická paměť spojuje smyslové vnímání s pohybovou pamětí a umožňuje nám provádět pohybové úkoly, jako je řízení vozidla, tleskání nebo chůze, na základě smyslových informací a naučených pohybových vzorů.

Celkově lze říci, že smyslové vjemy, obrazotvornost, zvuk a pohyb jsou důležité pro vstup informací do paměti a mohou ovlivnit, jak jsou tyto informace uchovány a později vybavovány. Paměť je komplexním procesem, který zahrnuje mnoho různých smyslových modalit, a ty mohou vzájemně interagovat a obohacovat naše schopnosti pamatovat si a vybavovat si informace.

Tak jako je mnoho přístupů a cest k vypočítání jednoho jediného příkladu, tak je i mnoho cest k přístupu každého jedince a jeho schopnost zpracovat informace co nejsnazším a nejefektivnějším způsobem, který mu udrží chuť se dál rozvíjet a vzdělávat. A hlavně mu nevezme radost ze života.

Využívání paměti a pomoc ji uchopit a poznat, je pro naše děti velmi zásadní a rozhodující ke snadné cestě a orientaci sám v sobě.

Kruh se uzavírá:

Jediným učitelem hodným toho jména je ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit pro osobní zodpovědnost.

Vyučovati mládež není přednášeti jim hromady slov, frází, sentencí a tím je vycpávati, ale otevírati jim rozum, aby z něho jako z pupence listí, květ a ovoce vyrůstaly.

Naši učitelé nesmějí být podobní sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.

Jan Ámos Komenský

Ano, je to možná neobvyklé vypravovat své dítě poprvé v patnácti do školy:-), ale pro mě to byly nádherné roky života, při kterých můžu říct, že jsem vděčná, že se to celé mohlo stát v přímém přenosu před mýma očima. Bali si jde svým směrem (je na konzervatoři), svojí cestou za hudbou, která naplňuje zcela jeho dny..

A jestliže měl člověk svádět nějaký boj, pak to byl jednoznačně jen ten sám se sebou.

Pojďme žít a vezměme si sílu do vlastních rukou. Naše děti to rády uvidí. Narodili jsme se jako originál, jako soubor neuvěřitelných talentů, nadání a darů, tak si dopřejme prostor pro své sny, realizace a nežijme jako kopie.

🤍

Jaké máte se školou nebo vzděláváním zkušenosti vy? Cítíte se při vzpomínce na ni uvolněně? Znáte, jak vám funguje paměť a jakým způsobem se učíte? Budu ráda, když mi napíšete vaše zkušenosti.

Pokud je budete chtít sdílet v úzkém kruhu, ale se zpětnou vazbou ostatních, pak jste srdečně zváni do facebookové skupiny JÓGOU K SEBEPOZNÁNÍ.