Strach – jedna z nejsilnějších kléší

Jednou z překážek na naší cestě životem je strach. Pataňdžali řadí strach mezi pět kléší a máme-li pocit, že mnohé z nich držíme pod kontrolou, pak na světě jako jednou z posledních zůstává právě pole strachu.

Strach je velmi silná emoce, vibrace, nástroj, který dokáže měnit naši realitu. Zastavuje nás na cestě, tvaruje naše rozhodnutí. Jeho důsledky sahají i dovnitř nás samých.

Během jeho prožitku dokážeme ustrnout až ve fyzické bolesti zmaru, obav, tlaku a stresu. Padáme celou škálou emocí k bezmoci, zoufalství a postupně v nás krvácí jedna rána za druhou. Nejhorší na tom často je, že to většinou celé přecházíme. Aniž bychom si všimli, jak to na nás působí a co s námi emoce strachu dělá, vstupujeme do ní a necháváme se dobrovolně obklíčit.

Strach umí úzkostlivě obejmout a sevřít celou naši osobu a skoro bychom prožitkem řekli, že i snad celou duši, přestože její podstata to ani trochu není. To ona vyzařuje lásku, něhu, laskavost a soucit. Je potencí milosti a milosrdenství. Ale ten moment strachu jako kdyby byl schopen zavřít vše do tmavé jeskyně a držet člověka tak dlouho, dokud se nevzdá..

A tak uvnitř nás prýští jedna bolavá rána za druhou.

Trpíme tím, že jsme se nerozhodli pro vytoužený moment, protože… by nás okolí nepřijalo nebo rovnou odsoudilo, protože si to sami nedovedeme představit, kdybychom jednali jinak a také dost možná předpokládáme, že na to nemáme a nejsme dost silní i si možná danou situaci zasloužíme.

Opatrně, neboť neovládnutá mysl je schopná nekontrolovatelně podsunout zdánlivou pravdu o nás samotných i ostatních!

Scvrkáváme se jako křehký list, protože cítíme, že cesta, po které jdeme, není naše, ale ostatní by nám však jinou možná ani neschválili a někdo na to stále ještě slyší. Ztrácíme se v představách těch, kteří nás vidí určitým způsobem a ví moc dobře, jak bychom měli to a ono udělat. Strach.

Při náročné situaci zavoláme kamarádce, abychom ten citlivý moment mohli sdílet, ale často se dočkáme konkrétních rad a postupů, při kterých si ve slabší chvíli řekneme, že tak bychom to měli opravdu objektivně správně vyřešit. Strach. Nic z toho však nejsme my a nic z toho není naše.

Dlouhý život po něčem toužíme, chodíme a kroužíme kolem toho, ale nenapadlo by nás do toho říznout a pustit se do akce. Proč?

Ucítíme uvnitř knedlík v puse, protože máme strach. Máme strach mít nemoc, protože když bude příliš vážná, tak jsme v riziku, že umřeme. Máme strach o své nejbližší, protože co kdyby se jim něco stalo? Obáváme se o děti a raději nedomýšlíme, kam by naše představy mohly ještě zajít. Došlo nám, že se každý ve skutečnosti přibližujeme smrti, přechodu do dalšího procesu?

Tím, že jsme se zrodili právě do fyzického těla, se každý den blížíme i jeho konci. Jestli je tady nějaká jistota, pak je to ta, která hovoří o tom, že to jednoho dne bude v tom našem lidském ukončeno.

Náš západní svět však o tomto smýšlení nechce ani slyšet – jsou nám předkládány osvědčené metody, jak nezestárnout, jak mít mladé a krásné tělo a pro někoho bude i do pár minut hotové, najde-li tu správnou kliniku.. Opět jako noví a mladí.. Svět chce žít a užívat si. No není to nádherné? Zapomenout na trápení a postavit se zubu času.

Naše vnitřní strachy pak rozmělní setkávání s přáteli a večerní zpestření v podobě popíjení u skleničky. Atypická místa, nevšední zážitky, vybraná společnost, luxusní oblečení, nadčasová elektrotechnika, auta,.. Ale když se z toho druhý den ráno probudím, pak budu muset uvolňovat znovu, protože jinak si budu muset jednoho dne přiznat, že celou dobu vedu válku s časem a se svojí myslí, která mě nepouští k oné hluboké pravdě, o níž hovořili a hovoří všichni velcí učitelé a mystici.

„Zranění je to místo, kudy do tebe vstupuje světlo.“ Džaláleddín Balchí Rúmí

V tom zranění a strachu můžeme hledat příležitost a prostor pro sebe, jak se zvednout ze dna.

Znovu jsme u té naší nezkrocené mysli, která je drzá jako opice, pokud není pod kontrolou a není námi ovládnutá. A pak také díky našim zážitkům, prožitkům i dětství – tolik toho jsme schopni uvnitř sebe držet a dusit. Tak ošklivým způsobem jsme schopni sami se sebou hovořit, že by to nesnesl ani pes.

Opravdu si myslíme, že tohle všechno dokáže naše tělo udržet a zvládnout?

Strach je navíc v naší společnosti velmi lehce manipulovatelný.

Skrze strach se dá skvěle ovládat, ohýbat, ovlivňovat a v neposlední řadě, když se všechno pod silou ohne jako proutek, tak se to i poddá.. Známe to z minulosti přeci, z historie… A kdyby nám vzpomínka nestačila, postačí si otevřít zprávy, tisk, média a podívat se, kolik strachu je lidem předkládáno a kolik síly je tímto z nich odčerpáváno.

Celé jádro problému je v tom, že se ztrácíme sami v sobě. Jsme více či méně odpojeni od své podstaty, od poznání toho, kdo doopravdy jsme. Zapomněli jsme o tuto vlastní část pečovat, vyživovat ji a chránit ji. Je to studnice pokladu a nositelka přirozeného pocitu radosti, spokojenosti, štěstí a blaženosti, která je jí absolutně vlastní.. Takový potenciál uvnitř sebe máme!

Představte si, že můžete zažívat v přirozeném stavu lásku, sounáležitost, pospolitost, podporu, soucit. To je náš přirozený stav. Dívat se na svět očima lásky a jednat stejným způsobem. Mlčet, když z mých slov nevychází moudrost. Ticho je stav bez ega. Buddha říkal: „Nemluv, pokud tvá slova nejsou lepší než ticho.“

Ale pod tlakem a rychlostí, pod zahlcením a osobní vrtkavou stagnací přestáváme slyšet vnitřní impulzy, instinkt, vnitřní hlas, intuici. Někdo tomu říká šestý smysl. Ve východní filozofii je tato vrstva nás samých v konceptu panča kóša (pět obalů) pojmenovaná jako vyšší já, paramátmá, nadduše. Hlas, který k nám proniká z nitra nás samých. Někdo jej může vnímat skutečně jako hlas, jiný si ho všimne v obrazech.

Tím hlasem nejsme my, ale je to naše vnitřní podpora, která nás ochraňuje a opečovává po zbytek našeho života. Je to opora v podobě Nejvyšší Pravdy/Boha/Nejvyššího a pro někoho Příroda, kterou nejsme my, ale přesto je uvnitř spolu s námi.

Proč? Abychom se neztratili, abychom na nic v životě nebyli sami a dokázali v životě nalézt to, co celou dobu hledáme – spojení se sebou samými a poznali, kdo doopravdy jsme a kde je to naše skutečné „doma“.

Proto jsou často od nás mnozí lidé náročnými životními situacemi odstrkáváni, abychom si všimli toto vzácného spojení, které uvnitř sebe nosíme. Uvědomili si všudypřítomnou návštěvu v pokoji našeho srdce, jež čeká na povšimnutí. Neustále k nám hovoří, ale my jsme hluší… Vůči všemu jemnému i vůči sami sobě.

Z tohoto poznání se vracíme ke strachu. K tomu velkému, chladnému a nelítostnému pocitu, který nikdy nevěští nic dobrého… Jenže pokud pochopím sám sebe a poznám svoji velikost, kvalitu a sílu, pak už mě nikdy nic nemůže vystrašit, ale tohle všechno potřebuje čas. Nechat všechny informace usadit, uložit a hlavně začít zkoumat, pozorovat a ověřovat.

Dovolit si otevřít svoji mysl a nahlédnout do svého srdce. Pozorování z hlavy dává nejistotu a vyžaduje získání důvěry i prozkoumávání alternativ. Pozorováním ze srdce však okamžitě obdržíme jistotu, stabilitu a často realizaci navíc.

Velkou pomocí a darem nám jogínům je celý proces jógy, jenž nám jednoho dne otevře onu magickou truhlu, uvnitř níž nalezneme kámen mudrců, truhlu s pokladem poznání vlastního potenciálu, který je stejný u každé živé bytosti bez společenského rozdílu, postavení, barvy pleti nebo víry. Poznání své podstaty vůči celému světu.

Jak se strachem? Jak dál, když už tohle všechno vím? Potřebujete ověřený návod, jak se mu postavit nebo jak s ním spolupracovat?

Pokračování najdete brzy v dalším článku..

Zatím mi můžete psát vaše osobní realizace, zkušenosti, jak to cítíte a vnímáte vy. Můžete se propojit s ostatními ve facebookové skupině JÓGOU K SEBEPOZNÁNÍ.

[fb_tlacitka]