Strach jako pomocník na cestě

V minulém článku jsme otevřeli velké téma strachu a nyní se na něj podíváme prakticky.

Jak se strachem? Jak v momentech, kdy se cítím natolik vyčerpaně a slabě, že už není člověk schopen se ničemu postavit? Jak se sebou pracovat, aby nedocházelo k opakovaným situacím, které nás budou školit právě o tomto finálním momentu?

Nemůžeme univerzalizovat, že příchodem jednoho strachu už nikdy nepřijde další. Příchodem jednoho typu strachu, jedné bolesti, jež je s emocí strachu spojená – jeden konkrétní bod nebo téma, které se mi v životě zviditelňuje a opakuje. Den, kdy padám do své vlastní bolesti a neumím ji zpracovat jinak, než aby mne celého nezasáhla a neovlivnila.

Ano, vím přesně, jak se cítíš a jak moc citlivé to je. Pokud se shodneme na tom, že dokážeme strach popsat principiálně, máme z velké části vyhráno, např. strach z nemoci, strach ze selhání, strach o děti, strach z výšek, strach ze smrti, strach, z vlastní neschopnosti nebo selhání, a další mnohé (doplňte si sami), pak máme dost velký kus za sebou.

Pojmenování bývá totiž jedna z nejtěžších věcí, protože jsme vystaveni momentu si přiznat, že v té určité oblasti nejsme stoprocentní a to se egu nemusí líbit. Pokud to však dokážeme a upřímně si dovolíme tuto vlastní obavu spojenou s bolestí a „podlomením kolen“, přiznat, pak jsme na půli cesty ven.

Toto je nejtěžší bod, nejtěžší místo, které v našem dokonalém světě, který je nám představován ze všech stran, je mnohdy nemyslitelné.

Lidé jsou přikrýváni dekou dokonalosti, znalostí a řešením na všechny potíže a problémy světa – například dokonalá matka zvládající všechno s lehkostí (děti, práce, byznys, osobní hygienu i růst), společnost, která organizovaně řeší prevence, přistupuje k problémům aktivně je nenávratně vyřešit. Inovace kam se podíváme – zdravotnictví, školství, mohli bychom jen jmenovat…

Všichni ví všechno, mají návod, doporučení a hlavně vědí, jak nejlépe by to ten druhý měl udělat. Tolik rad dáváme okolí a ukazujeme na to, co by doopravdy měli udělat, ale došlo nám, že ty rady, které udílíme okolí, jsou převážně jen a jen pro každého z nás?

Jsou ale všichni opravdu šťastni?

Přejdeme zpátky ke strachu.

Kolik tedy těch strachů existuje? Většina našich obav se točí okolo těchto pěti:

1. Strach ze smrti
2. Strach z nemoci
3. Strach z nedostatku, chudoby
4. Strach z reakce okolí
5. Strach ze ztráty lásky, pozornosti druhých

Co je hlavní příčinou strachu? Proč vůbec vzniká?

Možná budete překvapeni, protože se může zdát, jak moc je strach upevněn v nás a skoro bychom mohli říct, že je naší přirozenou součástí, ale není.

Strach znamená, že dávám pozornost všemu venkovnímu, všemu vnějšímu. Jinými slovy řečeno: odpojuji se sám od sebe, odcházím sám od sebe.

Jenže nevědomá obava nám přináší nevědomé reakce.

Je to jako cesta v kruhu. Točíme se a necháváme se mlít. Prožíváme dokola opakované situace a přitom přeci víme, jak nám zase bude. I tak s tím většinou nic neuděláme a budujeme těžkost znovu. Jednou z překážek podle jógové filozofie je vedle strachu (abhinivéša) právě nevědomost (avidjá) a tu nyní zaměníme za vědomý stav.

Jakým způsobem?

1. Pokud se zastavím a uvědomím si celou situaci, ze které je důsledkem má aktuální emoce strachu, pak se rozsvěcuje ukazatel, že má pozornost jde špatným směrem -> Jsme příliš venku ovládnuti reakcí strachu -> místo toho, abychom byli uvnitř.
2. Pokud vše pokračuje (viz. 1.) a takto mě strach ovlivňuje, ovládá -> mění dech, náladu v těle, přeorganizovává -> pak je potřeba jej opustit. Nic jiného neexistuje. V naší realitě jsme si jej pozvali do svého života, vytvořili jsme si ho.

Vždyť se na to podívejme na příkladech:

• Máme strach z toho, že naše děti neuspějí a proto je začínáme kontrolovat, aby si ohlídali to a ono. Svůj strach pak přesouváme nevědomě i na ně.
• Máme strach, že budeme nemocní nebo někdo z naší rodiny, a proto ho kontrolujeme, zda je dostatečně oblečený, aby nenastydl, protože z toho může být i něco mnohem horšího.
• Máme strach, že když přiznáme naši skutečnou přirozenost a vlastní realitu, když otevřeně sdělíme to, co máme rádi (koníček, jinou práci, představu o svém životě, jiný životní styl), přestože je to odlišné od názoru okolí, tak se bojíme, že nebudeme přijati a možná i zatraceni.

A mohli bychom tady jmenovat bezpočet příkladů..

Tím, že takto kontroluji situaci, utíká mi před očima zásadní realita –> tato kvalita a energie strachu se přesouvá do mého vlastního života. Mohu ji v průběhu několika dní či týdnů očekávat nazpět ve svém životě. Dovolte si to sledovat a budete překvapeni.

Řešením je tedy tuto situaci otočit a dát si pozor na stahování své vlastní energie na základě společenských norem – co by se mělo, nemělo, co je vhodné a co není. Obecně platné postupy nejdou plošně aplikovat na každého jedince zároveň. Primární péčí a ten první pohled bychom měli mít nejprve dovnitř k sobě. Kvůli odevzdání své vlastní svobody druhému, společnosti, médiu, tlaku z vnějšku se necháváme stahovat dolů.

Uvnitř nás samých v přirozeném stavu totiž neexistuje nic jiného než jiskra radosti, naplnění, spokojenosti a lásky. My jsme úplně zapomněli prožívat a žít ve své přirozenosti.

Jak by mohla vypadat prevence?

1. Dívám se dovnitř místo ven.

Jóga nám pomáhá uvolnit tělo, uklidnit mysl a připravuje cestu na vlastní seberealizaci. Díky technikám a prací se svým dechem, pozorností umí připravit prostor, jak se dovnitř podívat.

2. Obklopuji se nadějnými lidmi.

Je nesmírně důležité si uvědomit s kým a jak trávím čas. Každá jedna obava, kterou se rozhodnu s druhým prožívat, způsobuje onen kolotoč. Emoce je palivem pro to, aby se situace zhmotnila i v mém vlastním světě (životě). Navíc pokud trávím čas s vědomými a radostnými lidmi, pak se tato kvalita přesouvá i do mého života, ve kterém si vybalancuji, na jakém jeho konci chci zůstat, a kde se toužím realizovat.

Jen si uvědomme, když zavřeme oči – to, co jsme doposud prožili, zvládli, dokázali, je to vše, co jsme si přáli ve svém životě naplnit? Nebo je tam ještě něco, co bychom z celého srdce nejraději vykonali, ale odtrhává nás od toho strach? A pokud ano, jsme smířeni s tím, že to tak necháme do konce života? Nebudeme se cítit na konci života neúplní, pokud se do toho nepustíme?

Tohle může být další kapitola na rozmýšlení a k akci, pokud své obvyklé strachy zpracujeme. Nejhorší totiž je žít život někoho jiného místo sebe. Vše máme ve svých rukách a k hodnotným a vědomým věcem máme už předem požehnanou cestu.

Dejte mi vědět, jak vám tato praxe se strachem funguje a napište mi z jakých obav a strachů jste vystoupili.

Moc vám držím pěsti, ať se vám na vaší cestě spokojeně daří!

[fb_tlacitka]